TRIBUNA X10: HORÁKOVÁ 1950, BERAN 1965, CHARTA 1977

REŽIE Tereza Říhová
HRAJE Václav Marhold
KAMERA Tomáš Moravec
STŘIH Jakub Mardešič
HUDBA Matěj Štrunc
KONCEPCE PROJEKTU Ondřej Štefaňák
ODBORNÁ SPOLUPRÁCE Libor Svoboda

Každý národ, ale i víra nebo ideologie potřebují své oběti i mučedníky. Osoby, které ve zlomových okamžicích vědomě a dobrovolně, ale často i proti své vůli a bez „mučednického úmyslu“, obětovaly své životy „ve prospěch“ víry, myšlenky, národa nebo státu. Míra jejich oběti a utrpení přesahuje život jiných lidí, dotyčný se vlastně pro něco obětuje za ostatní. Je smutnou pravdou, že povraždění obyvatelé Lidic a Ležáků výrazně přispěli svou smrtí k posílení postavení londýnské exilové vlády a pro celý svět se stali tragickým důkazem krutosti a bezohlednosti nacistického režimu. V průběhu času ztrácejí mučedníci svoji lidskou tvář a podstatu a mění se v symboly a vzory, ke kterým je možné se hlásit a s nimiž je možné se osobně a skupinově identifikovat. Národní, politické, náboženské nebo navzájem propojené, každá doba i každý režim mají své oběti a mučedníky, a pokud je nemají, tak se je snaží vytvořit nebo zneužít. Takto nacisté zneužili Svatého Václava, komunisté Jana Husa a celé husitství nebo Julia Fučíka. V první polovině 20. století můžeme upozornit na spory mezi odkazem a symbolikou Jana Husa a Jana Nepomuckého. To je i případ „moderních“ českých mučedníků. Za komunismu hrál tuto roli velkou měrou J. Fučík, který byl takříkajíc „oficiálním“ nebo chceme-li úředním mučedníkem. V současné době jím je bezesporu Jan Palach. Stal se jím už v roce 1969 a v roce 1989 se 20. výročí jeho smrti stalo impulsem k několikadenním rozsáhlým protirežimním demonstracím (Palachův týden).