TRIBUNA X10: HÁCHA 1939
Umělecká interpretace projevu
REŽIE Anna Klimešová
HRAJE Pavel Neškudla
ZPĚV Anežka Heinzlová
KAMERA, STŘIH Jakub Mardešič
KONCEPCE PROJEKTU Ondřej Štefaňák
ODBORNÁ SPOLUPRÁCE Libor Svoboda
První republika byla vyvrcholením českého národního hnutí a touhy po nezávislosti, jehož kořeny sahají hluboko do 19. století. V pozitivním i negativním smyslu se na její existenci a podobě podepsal český pocit vítězství a zadostiučinění i česká touha zařadit se mezi vyspělé národy s vlastním státem. Do určité míry se to projevilo vůči Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde se Češi někdy chovali jako nositelé pokroku a civilizace. To přirozeně neznamená, že neoceňujeme pozitivní přínos první republiky k rozvoji těchto zemí. První republika měla bezesporu obrovský étos, velké množství lidí vzalo tento stát za svůj. Sudetská krize a okupace zbytku Čech a Moravy byla ohromným šokem, byl to úder na solar, který přinesl zklamání milionům lidí. Byla to rána, ze které se naše společnost ještě nevzpamatovala, i když se o to snažila. Události koncem třicátých let a ponížení a strach z doby nacistické okupace, které máme dnes tendenci podceňovat ne-li přímo shazovat, byly jedním z důvodů vzedmutí silného negativisticky a protiněmecky orientovaného nacionalismu, který se plně projevil po válce, značně oslabenou nedůvěrou vůči západním mocnostem, slavjanofilstvím a silnou podporou SSSR a jeho politiky, což vedlo i k velké, před válkou nebývalé, podpoře komunistů.
Československá společnost po válce vypadala úplně jinak, i když se stále hlásila k odkazu první republiky. S níž už však mnoho společného neměla. Novou společnost budovali i komunisté, přičemž je paradoxní, že tento režim i tato jejich snaha měly určitý étos. Mnoho lidí zkrátka věřilo, že se účastní výstavby nové, spravedlivé společnosti. Bez podpory nebo alespoň mlčení velké části společnosti by komunisté nebyli tak úspěšní. Padesátá léta tak pří vší krvavosti, nespravedlnosti a destruktivitě měla ideu, společnost, nebo její významná část, o něco usilovala. Nebude možná náhoda, že se na reformách Pražského jara podíleli mnozí, kteří s velkou vervou tento režim v padesátých letech budovali. Normalizace žádný étos, ani žádnou myšlenku neměla. Šlo jen o udržení přežilého a nepružného konzervativního režimu. Návrat idejí do veřejné politiky přinesla až sametová revoluce.
